Staronový pohled na silymarin
Hepatoprotektivní účinnost silymarinu je už dobře popsaná a doložená. Silymarinové flavonolignany však vykazují i další perspektivní biologické účinky například na metabolismus krevních lipidů a cholesterolu a na proces kancerogeneze. Možná proto přetrvává vysoký experimentální a komerční zájem o tento okruh přírodních látek jak v kategorii léků, tak v kategorii doplňků stravy.
Často diskutovanou je biologická dostupnost silymarinu a její srovnání u jednotlivých komerčních aplikací.
Označení silymarin (SY) je používáno pro extrakt ze semen ostropestřce mariánského (Silybum marianum (L.) Gaertner, Asteraceae), který obvykle obsahuje 70-80 % flavonolignanů (někdy jsou označovány jako silymarinový komplex). K nejlépe popsaným patří silibinin (syn. silybin), isosilibinin, silydianin, silychristin, v extraktu jsou většinou majoritně zastoupeny silibinin a isosilibinin. Silymarinové flavonolignany (polyhydroxyfenolchromanony) jsou v extraktu přítomné ve směsi dvou diastereomerů. Zbývající část suchého extraktu je tvořena směsí polysacharidových a polymérních látek, minoritním podílem flavonoidů (zejména taxifolinem, quercetinem, kampherolem), oxidovanými polyfenoly, zbytky mastných kyselin, steroly a dalšími přírodními látkami, kde nelze vyloučit identifikaci nové látky nebo spíše vysoce účinného derivátu. V této souvislosti je nyní experimentální pozornost soustředěna na dehydrosilybin (DY), který vzniká dehydrogenací chromanové části molekuly silybinu. Podle prvních preklinických průkazů je DY v porovnání se silybinem zdrojem silnější antioxidační a cytoprotektivní aktivity.
Dnes studujeme dvě variety ostropestřce, bíle kvetoucí (je populární v Maďarsku) a fialově kvetoucí formu (nejvíce rozšířená). V bíle kvetoucí formě byly identifikovány další flavonolignany silandrin, silymonin a silyhermin. Prozatím ojedinělé preklinické studie poukazují na jejich silnější antioxidační a inhibiční aktivitu na superoxidový anion produkovaný lidskými polymorfonukleárními leukocyty (neutrofily, eozinofily, bazofily), než byla zjištěna u silybinu. Náhled do experimentálního pozadí problematiky silymarinu se neobejde bez komentování snah o zvýšení relativně nízké biologické dostupnosti SY. V současné době rozlišujeme tři v praxi aplikované strategie: přípravu komplexů silymarinových flavonolignanů (SF) s přírodními nebo polosyntetickými a syntetickými fosfolipidy, fyzikální úpravu SY tzv. mikronizací, vytváření komplexů SY s polysacharidovými strukturami. Nejlépe rozracovanou a při parenterální a topické aplikaci SY preferovanou je koncepce přípravy komplexů SF s fosfolipidy, se kterou se dnes můžeme setkat u silymarinových komerčních přípravků z Itálie.
Komplexy jsou charakteristické tím, že se polární část fosfolipidu váže na molekulu SF a jeho lipofilní část zvyšuje rozpustnost celého komplexu v tucích. Nutná kooperace s tuky i četné důkazy, že některé polosyntetické a syntetické fosfolipidy (například lysolecithiny) naopak poškozují buněčné membrány (zejména krevních buněk) a z technologického pohledu složitější aplikace přírodních fosfolipidů, však mohou zájem o tuto koncepci omezovat. Samozřejmě zde nelze zahrnout prostou homogenizaci SY a sojového lecithinu, což někteří výrobci mohou rutinně aplikovat a zavádějícím způsobem prezentovat. Původní optimistická očekávání u relativně efektivnější a jednodušší úpravy SY mikronizací jeho částic (pomletí na částice velikosti < 1 µm) se nenaplňují, neexistují kvalitní experimentální průkazy, potvrzující obecný předpoklad zlepšení biologické dostupnosti SY. Ne každou surovinu nebo substanci lze mikronizovat.
Nové účinky silymarinu
Neuroprotektivní účinnost SY byla mnohokrát potvrzena v preklinických na sobě nezávislých experimentech nejčastěji na myším modelu s indukovaným zeslabením paměti intracerebrovaskulárním podáním neurotoxického beta-amyloidu. Opakované podávání silybinu po dobu 6-8 dnů zeslabilo vliv beta-amyloidu. Po doplnění nezbytných klinických průkazů by zřejmě mohla být suplementace SY být racionální a funkční součástí prevence a léčby Alzheimerovy nemoci a demence. Na obdobné úrovni existují první průkazy o protektivní aktivitě SY u modelů chemicky indukovaného poškození ledvin a renálního karcinomu. Prozatím pouze preklinické průkazy několika antikancerogenních mechanismů SY mohou avizovat jeho budoucí význam v doplňkové léčbě onkologických onemocnění: silybin inhibuje tvorbu faktoru HIF-1alpha (jeho zvýšená exprese probíhá v buňkách karcinomu prostaty). SY má silnou antimutagenní aktivitu, silybin inhibuje rozvoj neoplastických změn v modelu experimentálně indukovaného karcinomu tlustého střeva, silybin snižuje expresi metaloproteinázy-9 a vaskulárního endoteliálního růstového faktoru (VEGF), jejichž zvýšené hladiny jsou typické pro metastázující karcinom, silybin je potenciální inhibitor proliferace nádorových buněk a induktor jejich apoptózy. Současné podávání SY s chemoterapeuticky účinným doxorubicinem prokazatelně snižuje jeho toxický efekt na myokard. Významnou cytoprotektivní aktivitu SY potvrzuje klinická studie s 50 zdravými ženami v laktaci, kde užívání denní dávky 420 mg SY po dobu 63 dnů vedlo k signifikantnímu zvýšení produkce mléka, bez vlivu na jeho kvalitu.
Mgr. Tomáš Volný